Trophée des Montagnes

Trophée des Montagnes neboli Trofej hor je 10ti etapový canicrossový závod ve francouzských Alpách. Jeho historie sahá do 90. let minulého století, čeští závodníci ho běhají od roku 2001. Již od začátku podávají skvělé výsledky a několika českým musherům se poštěstilo stát i na bedně či přímo celý závod vyhrát. A nám se letos s Emou naskytla úžasná příležitost se připojit k jedné české ekipě a jet se na TDM podívat. Pro mne splněný sen a nejvyšší meta, která se dá v CC zažít.

S Emou máme v plánu si některé etapy zaběhnout. Protože buď se dá běžet závod celý, všech 10 etap v 9ti dnech, nebo se dají běžet pouze i jednotlivé etapy. Takže si chceme vybrat nějaké ty hezčí a rovnější etapy a něco si okusit z atmosféry a náročnosti TDM :-) A jednou natrénovat třeba i na celou ,,Montánu". Protože celý závod se rovná přes 60 km v 9ti dnech. Celkové převýšení je přes 3 000 m. Běhá se ve lyžařských střediscích (letos Oz en Oisans, Allemon, Villar Reculas, Auris en Oisans). Startuje se v sobotu a končí následující neděli. Závodu se účastní kolem 300 závodníků 20ti národností. 

Program 2019 - 13. ročník TDM

Sobota 3.8. až pondělí  5.8. středisko Oz en Oisans

• 1. etapa - hromadný start po vlnách v 19:00, trasa 5,3 km
• 2. etapa - start v 9:30 po sjezdovce po třech, dolů sváží lanovka, trasa 5,2 km
• 3. etapa - start ve dvojicích v 10:00 kolem jezer, trasa 6,3 km.

Úterý 6.8., středisko Allemond

• 4. etapa - start po třech v 9:30, trasa 8 km

Středa 7.8. a čtvrtek 8.8., středisko Villard Reculas

• 5. etapa - start v 9:30 po dvojicích, trasa 8,1 km
• 6. etapa - strat v 9:30 po dvou, trasa 8,9 km a obávaných 21 zatáček

Pátek 9.8. až neděle 11.8., středisko Auris en Oisans

• 7. etapa - noční etapa, individuální start v 21:30, trasa 3,8 km
• 8. etapa- hromadný start po vlnách v 9:30, trasa 5,6 km
• 9. etapa - ten samý den, tedy v sobotu v 18:30 individuální start, trasa 3,3 km, stejná trasa jako noční etapa jen v protisměru
• 10. závěrečná etapa - individuální start v 9:30, trasa 8,5 km

Jak TDM probíhala?

Naše výprava čítala 6 lidí, dvě auta, vozík a 11 psů. Z ČR jsme vyráželi nakonec ve středu před půlnocí, takže se nám povedlo přejet celé Německo víceméně  v noci a v klidu. Ve čtvrtek nad ránem nás potom čekal přejezd Švýcarska. V řízení jsme se střídali, takže se nám až na několik venčících a svačících přestávek dařilo jet v kuse a do Oz jsme tedy dorazili již ve čtvrtek brzo odpoledne a mohli jsme si tak vybrat nejlepší plac na parkování, protože kvůli stanům jsme potřebovali travnatý plácek a ideálně i stín kvůli psům. Podařilo se nám tedy zabrat perfektní místo u prostředního parkoviště, pod stromy a postavit tak první base camp. V Oz budeme zůstávat do pondělí, poté se budeme stěhovat dolů do údolí do Allemondu.

Naším brzkým příjezdem (jen cca 18 hodin cesty) nám vznikl prostor pro aklimatizaci, protože jsme se nacházeli v 1350 m n.m., a také volný páteční den pro výlet na horu L'Alpette (2000 m n.m., kde se poběží třetí etapa a projít si tak trať) a načerpat energii z vysokohorské podívané nádherných jezírek. Zároveň v zázemí závodů již v pátek probíhali registrace a veterinární přejímky prvních závodníků. Jelikož Ema nebyla úplně fit po cestě, rozhodla jsem se počkat s veterinárkou až do soboty a začala zvažovat naši účast v závodě. V sobotu ráno se zdála už Ema, že je na tom zdravotně lépe, takže jsme šly zkusit projít veterinární kontrolou a přihlásit se s Verčou a Davidem na první a třetí etapu. Zbytek našeho Sísa teamu běžel celou ,,Montánu". Domluvila jsem se ještě, že si pro jistotu nahlásím krom Emy i druhého psa, půjčenou Bíbu a ještě se rozhodnu, kdy co s kterou holčičkou poběžím dle aktuálního zdravotního stavu. Veterinární kontrolou naštěstí všichni pejsci zdárně prošli, zároveň celý český team dostal pochvalu za vzorně vyplněné veterinární osvědčení. Co jsem zaslechla, tak například dost německých závodníků neprošlo kvůli neúplnému očkování. Proto má rada, vždy pozorně čtěte propozice organizátora k danému závodu. Jiný stát, mezinárodní závody, můžou mít požadavky na specifické očkování, které není například v ČR povinné, jako třeba vakcinace proti psincovému kašli (infekční laryngotracheitida psů). A je pak škoda, po 1200 km cesty se otočit a jet zase domů, protože prostě Vás startovat nenechají ani na výjimku. Samozřejmostí je kontrola čipu, a kontroluje se i kdykoliv během celé Montány, zda běžíte se zaregistrovaným psem. Poté jsme zdárně prošli i kontrolou výstroje, měřili všem povolenou délku vodítek. Nakonec i kontrolou u registrace, kde jsme se museli prokázat zdravotním lékařským potvrzením ke způsobilost absolvovat tento závod. No a poté jsme se již mohli jít připravovat na první start první etapy v 19 hodin.

1. etapa Le Bessay nakonec měřila 5,2 km a nastoupali jsme 370 m. Chtěla jsem dát Emě ještě čas na načerpání sil, takže jsme nakonec do první etapy vyrazila s Bíbinkou. Jako příchozí jsme startovali z poslední vlny. Start byl hromadný po 40 závodnících v minutových vlnách výběhem do sjezdovky v Oz en Osains a byla to neskutečná atmosféra stát ve smečce 300 natěšených psů a čekat na svůj start. Po zdolání menší sjezdovky následoval kratší seběh, abychom následně mohli vystoupat do 1500 m n.m. a dát si první pořádný výšlap. Poté jsme začali sbíhat do vesničky Le Bessay v jednom místě s první dogfree zone, kde je možné pustit psa z vodítka, jelikož se jedná o opravdu těžké a prudké seběhy. V Le Bessay byla občerstvovačka, abychom mohli vzápětí začít stoupat zpět z 1100 m n.m. do střediska Oz ke sjezdovce a dosprintovat si to do cíle. Bíbek sice trochu nechápala, proč kopce jdu a neběžím, za to z kopce jsme to vesele všechno předbíhaly a dávaly si jednoho závodníka s velkým psem za druhým. 66. místo ze 104 žen.

2. etapa L'Alpette, 4,8 km a 680 m výškových. Jedná se o výstup na horu od spodní stanice lanovky k vrchní stanici. Dolů závodníky sváží právě ta lanovka. Jo tak tuhle etapu jsem s holkami oželela, nejsem nasochista, abych závodila v běhu do vrchu :-) A den regenerace se hodí.

3. etapa Tour des Lacs, neboli jezírková hřebenovka. Trať jsme si víceméně prošli během pátečního výletu a věděli jsme, že ač ,,rovinatější" trať, ale velice technická plná kamenů a menších výběhů a seběhů, žádná krásná široká a rovná cesta ala český caniross. Nahoru na L'Alpette nás opět vyvezla lanovka. Opět jsme s Davidem a Verčou startovali na konci startovního pole, takže jsme si dole trochu počkali a Ema se trochu vyštěkala. Nahoře jsem jen odhodila batůžek a rovnou vyrazila po jednom na trať 5,4 km a 170 m výškových. Ema ihned zahájila stíhací jízdu na první ESP a předbíhaly jsme, jak se dalo. 63. místo ze 108 žen. Respekt z trati a vcelku horko.

4. etapa Chemin Saint Jean se běží dole v údolí v Allemondu (750 m n.m.). Takže nás v pondělí odpoledne po třetí etapě čekal přesun do druhého base campu. Jelikož v Oz jsme to měli vcelku kus na záchody a pro vodu. A sprchy byly otevřené jen občas a bylo složité se do nich dostat, trochu jsme rezignovali a jeli jsme se tak v Allemondu upíchnout do kempu s pořádným zázemím. Takže kohoutek s vodou hned u stanu a dokonce se nám povedlo vypůjčit i redukci na karavanovou zásuvku, takže jsme měli i elektrický proud. Záchody, sprchy, kuchyňka kousek od stanu. nakonec jsme se rozhodli zde zůstat další tři dny a na etapu č. 5 a 6 jen dojet osobákem na start a spát zpět do Allemondu. V úterý ráno pak startovala další etapa 7,8 km a 165 m výškových. Protože se větší část měla běžet skrz městečko, tudíž po tvrdých cestách a asfaltu, rozhodla jsem se zase vynechat a čerpat síly. Takže jsme se odpoledne vyrazili vykoupat do nádherného jezera le Lac du Verney a večer si udělali menší grilovačku s jednorázovým eco- friendly grilem.

5. etapa Foret de l'Ours startovala z Villard Reculas, horské vesničky cca 15 minut autem z Allemondu ve 1450 m n.m. Čekala nás trať 8,6 km a 455 m výškových. Verča s Davidem zůstali v Allemondu a na start jsme vyrazili zbytek teamu Octávkou. Opět jsme startovala na konci startovního pole, tím pádem i stihla přejít bouřka a já už běžela za ,,sucha", resp. bez deště. Trať začínala v městečku a posléze jsme začali stoupat přes pastviny do 1600 m n.m., abychom si dali další seběh do údolí do 1200 m n.m. a dogfree zónu, kdy jsem jeden úsek jela opravdu raději po zadku a Emu vypustila na volno. Jinak Ema jela jak mašinka, předbíhala, na startu za sebou zanechala ohaře z dvojičky, z kopců klusala poslušně za mnou, do kopce táhla a zase jsme to předbíhaly, co se dalo. Poslední kilometr nás čekal výstup zpět do střediska a hustých 250 m výškových. Jo tak tahle etapa už fakt bolela (po cestě jsem schytala ještě dvě žihadla od vosy) a byla dlouhá (s jednou občerstvovačkou). 62. místo z 94 žen.

6. etapa Pre de Ce, startovala opět z Villardu a tentokrát se běželo na druhou stranu 6 km a nastoupalo se 405 m. Náš team opět vyrazil Octávkou z Allemondu, tentokrát i já raději zůstala v kempu regenerovat. Protože profil trati opět sliboval hustý výstup na horu do téměř 1800 m n.m. a poté seběh zpět dolů bez dogfree zóny. Co mám zprávy z této etapy, tak mačky a cepíny by se hodily. Poté následovalo sbalení se a asi 35 km přesun do čtvrtého horského střediska Auris en Osains a stavba našeho třetí base campu v horském sedlu Col de Maronne v 1700 m n.m. 

7. etapa Paravalanche, noční etapa, která startuje v 21:30, běhá se s čelovkou, měří 3,8 km a nastoupá se 170 m výškových. Na poledne jsme si šli trasu projít a začínalo se výběhem sjezdovky v Aurisu z 1600 m n.m., a dále podél fotbalového hřiště stoupat stále vzhůru až k reservoáru, a poté na Col de Maronne a syslí sjezdovkou seběh dolů do cíle. Po cestě nás čekaly dvě překážky v podobě přeskakování kabelů pod lanovkou. Pocity z tratě, to bude zase bolet, pořád jen stoupání nahoru a posléze dost ostře dolů. Nicméně po tmě jsou najednou všechny kopce nižší a mírnější. jako příchozí jsme pro změnu s Verčou a Davidem startovali úplně na začátku, takže aspoň budeme mít volnou trať na seběh. Nicméně se mi povedlo si špatně zkontrolovat čelovku nahoře na kempovišti a že mi nesvítí jsme zjistila až dole před startem. Takže chudák David si dal sprint zpět do sjezdovky do stanu pro náhradní čelovku, abych mohla odstartovat se světlem. No naštěstí David vše stihl, a dokonce se nám podařilo i odstartovat spolu v jedné lajně po třech závodnících. Na konci výběhu sjezdovky jsem Davida i paní s malinou nechala za zády a Ema to rvala stále vzhůru, tak jsem se snažila metelit za ní a nezdržovat a v seběhu si ji zařadit za nohy a co nejrychleji to valit dolů. Naštěstí po tmě s čelovkou se tolik nebojím jako za tmy :D Nakonec z toho bylo krásné 47. místo ze 108 žen., 177. celkové ze 300 závodníků. Po doběhu jsme si o půlnoci uvařili polévku a hurá na kutě, hned ráno se startovala další etapa.

8. etapa Piegu, přezdívané také jako 21 zatáček, měří 5,3 km a nastoupá se při ní 255 m výškových. Zase jsme si ji nechali s Emou utéct, protože obávaných 21 zatáček mě děsilo. Dle profilu si člověk na začátku etapy seběhne téměř do 1500 m n.m., aby poté mohl skoro celou dobu stoupat vzhůru nad 1700 m n.m., abych si mohl dát na konci zase seběh sjezdovkou do cíle. Zároveň ten samý den k večeru se běží ještě další etapa.

9. etapa Le Bouchet byla totožná jako noční etapa, tentokrát se ale stíhala běžet ještě za světla v 19 hodin. Takže opět 3,8 km sjezdovkou až k rezervoáru, a opět dolů syslí sjezdovkou do cíle. Nastoupáno opět 170 m výškových.

Poslední 10. etapa Signal de l'Homme startuje v neděli ráno a tu už jsme si s Emou nemohli nechat ujít. Protože hlásili opět velice teplé počasí, trať zkrátili na 5,6 km a 310 m výškových. Měla se jít část trasy 21 zatáček, ale kvůli zkrácení tratě jsme v podstatě běželi úplně na druhou stranu. Startovalo se ze sjezdovky ale přes parkovistě, a poté krásnou pěšinou až ke kostelíku Chapelle Saint-Giraud, kde Ema za sebou na startu nechala nějakého místního ohaře, i velkého alaskána a jela jak mašina. Od kostelíku se začínalo stoupat k vesnici Cluy, kde byla občerstvovačka, a poté už prudce vzhůru až do 1900 m n.m. pod vrchol Signal de l'Homme. Potom se už začínalo klesat zpět dolů přes Col de Maronne a syslí sjezdovku dolů do cíle, kde před cílem byl nachystaný David a podával nám českou vlajku na oslavný doběh do cíle. Ema makala celou cestu, do kopce šlapala, stále jsme někoho předcházely a předbíhaly. Doběh s českou vlajkou byl euforický a já už teď vím, že příští rok chci jet z nova a dát už celou Montánu. Poslední etapa pro nás nakonec bylo 46. místo z 99 žen.

Po poslední etapě jsme zabalili, nacpali opět 10 psů a 5 lidí a všechny věci do auta a vyrazili dolů směr Auris na vyhlášení a zmrzku a relax před cestou zpět do vlasti. Cestu zpět jsme chtěli využít ještě k nějakému menšímu výletu v Německu, bohužel přišla bouřka a dešťová fronta, a déšť nás pak provázel celou cestu do Čech, takže jsme se ve Švýcarsku rozhodli již nikde nezastavovat a jet rovnou. Cesta zpět nám zabrala tak cca 16 hodin a dorazili jsme tedy o den dříve než jsme původně plánovali. 

Celkem jsem na Montáně absolvovala 5 etap (1x s půjčenou Bíbou a 4x s Emou), uběhla necelých 30 km a nastoupala zhruba jednu Sněžku. Každá etapa je těžká a těžká něčím jiným. Nejenom nekonečné a prudké kopce a výběhy, ale i těžké seběhy, případně technické úseky plné kamenů, úzkých cestiček a mostky, dogfree zóny a povinné občerstvovačky. Riziko zranění je jak pro běžce, tak i pro psa velké. Délky tratí se pohybují od 3,5 km po téměř 9 km, v případě teplého počasí tratě i krátí a upravují. A Francouzi se nebojí ani penalizací a diskvalifikace v případě, že jste hrubí na psa, za nesportovní nebo neohleduplné chování nebo agresi psa na trati. Na druhou stranu, já jsem měla vždy štěstí a na trati mi vždy všichni ochotně uhýbali a nechávali nás volně běžet. Za mne perfektní zážitek a za rok snad znova a tentokrát už celou Montánu s českých strakatým psem, protože sny jsou od toho, aby si je člověk plnil :-)

Dotazník pro web www.bering.estranky.cz 

Foto: Johan Chambrier Photographie, Christophe Vereecke