Prokopský nočník 2019

Prokopský nočník je běžecký seriál večerních závodů s čelovkou v Prokopském údolí. Zázemí je v restauraci Černý Kohout. Akci pořádá Stopnito a jsou zde jak kategorie pro běžce se psy, tak i bez. Startuje se tu hromadně a první vybíhají na trať ve 20:00 právě běžci bez psů, po nich za pět minut muži se psy, a nakonec za dalších 5 minut ženy se psy.

První kolo proběhlo ve středu 6.11. a běžela se stejná trasa jako loni. Takže nám s Emou známý výběh po asfalt k lesu, poté dolů sešupem do údolí, pod tratí zase nahoru na louky u Butovského hradiště a po hraně dozadu k Butovicím, kde se odbočuje druhým sešupem dolů zpět do údolí a po cylkostezce zpět k viaduktu. Za ním už zpátky nahoru po schodek ke Klukovicím. Na závěr už nás čekal jen seběh po asfaltu zpět do cíle k restauraci Černý Kohout. Nemám zde úplně ráda starty, vybíhá se hromadně ze dvora restaurace vcelku úzkou uličkou přes parkoviště do kopce, kde se to konečně trochu rozšíří. Ze zkušeností už chodím do druhé lajny za nejrychlejší, pěkně doleva, abych to Emě usnadnila a respektovala její oblíbenou stranu, a dlouho i běžím nakrátko se psem u nohy, abych ji chránila a měla plně pod kontrolou. Tradičně se v první lajně psi trochu chytli, takže jsem si Emu držela u sebe až téměř nahoru na kopec, kde jsem si ji stahovala podruhé, protože mi do ní šla nějaká bordera. Naštěstí první výběh vždy startovní pole roztrhá, takže dále už jsme běžely víceméně samy, sem tam jsem někoho předbíhala hlavně v kopcích (ty nám již od Montány jdou výborně a udoláváme tam jednoho většího a těžšího soupeře za druhým), seběhy jsou tradičně naše slabina a mám z nich velký respekt. Roviny jsme se snažily běžet, co to šlo. Tak nějak skoro celou trasu jsem se držela za Klárou V., za námi Nicole M. Poslední schody a děvčatům se už moc nechtělo. Ema zabrala a na kopci jsme byly jako první. Poslední seběh, kde nás loni předběhla Míša se Snowem. Prostě jsem to pustila a neodvážila se ani ohlédnout a valila jsem to bez dechu do cíle. Parádní čas 31:01, a parádní zlepšení od loňska téměř o dvě a půl minuty. Cíl jsme splnily, předběhly jsme se. A nakonec z toho klaplo i báječné 5. místo ze 30 žen, kdy první tři místa brali ohaři a alaskáni a 4. místo atomová Lucka B.

Druhé kolo se běželo ve středu 20.11. Opět známá a stejná trasa, co se běžela už loni. Startovalo se zase po silnici a tentokrát nahoru směrem k Sídlišti Barrandov, kde se u zastávky autobusu Klukovice odbočuje do lesa a běží se k Holyni. Dále po modré značce přes přejezd na cyklostezku, ze které se odbočuje k Opatřilce a běží se po hraně zpátky dolů do Prokopského údolí a k viaduktu. Dále se pokračuje rovně po zelené značce údolím až k železničnímu mostu, kde se už známým krpálem, který jsme před 14 dny běželi dolů, běží teď nahoru a po hraně údolí zpět do Klukovic nad schody k Černému Kohoutovi. Na závěr už nás čekal jen seběh po asfaltu zpět do cíle k restauraci Černý Kohout. Opět hromadný start, takže jsem to Emě ulehčila její oblíbenou levou stranou. Tentokrát se start naštěstí obešel bez incidentů, takže jsem mohla brzo Emu vypustit na dlouhé vodítko a prát to za prvními ohaři do kopečka. Do lesa jsem odbočovala asi jako čtvrtá, za mnou Lucka B., která nás za lesem samozřejmě předběhla. Už od začátku se mi neběželo dobře, blbě se dýchalo, nohy se netočily. Opět naše slabina jsou seběhy, kde mě předběhly obě holky s borderkou a ausíkem a Klára V. Před Kláru se mi povedlo opět dostat v kopci, i těsně za Nicole M. Bohužel opět nám pláchla v seběhu od zvířátek dolů do údolí, kde jsem se po kluzkých kamenech a bahnu bála. Až do krpálu jsme běžely s Emou samy, kde už toho Ema začala mít dost a od čtvrtého kilometru přede mnou v podstatě jen klusala. A kopec se na mě vykašlala úplně a dala jsem si ho za své a ještě za sebou táhla Emu, takže se před nás dostala i Daniela P. s PRTíkem. Závěrečný asi kilák do cíle už Ema moc nepomáhala, přemluvit se k běhu po tom krpálu bez psa je masakr. Závěrečný seběh do cíle peru, co to dá, Ema už nechce. Předbíhá nás velký ohař a Ema mě obmotá vodítkem, takže ztratím vteřinky otočkou a dobíháme 2 vteřiny za psem minimálně o 10 kg těžším. Nakonec bereme 8. místo a čas jen o 14 vteřin lepší než loni. Jo dnes nám to s Emou vůbec nesedlo. Průběžné 5. místo.

Třetí kolo bylo ve středu 4.12. Běžela se zase známá trať jako loni a předloni. Vybíhalo se od restaurace a ihned se točilo dolů po silnici do údolí k viaduktu a od něj zpátky nahoru po hraně údolí kolem zvířátek a k Opatřilce v protisměru než minulá trasa. Dále se běželo přes louky u sídliště Velká Ohrada a na konci se točilo zase zpět dolů do údolí k Dalejskému potoku a po naučné stezce přes lomy zpět do Klukovic k viaduktu. Od viaduktu už následoval jen kopec po silnici a uličkou zkratkou k restauraci. Nejdelší trasa Prokopského Nočníku lehce přes 6 km. Večer jsme startovali do mrazivého počasí kolem půl stupně pod nulou. Jestli nám to minule moc nesedlo, tak dnes vůbec. Ema sice vyrazila jak střela, z kopce dolů jsem to prala a držela se nejrychlejších vcelku v pohodě. Ale za viaduktem přišlo první stoupání a psi nám začali utíkat, já musela zpomalit, vůbec jsem nestačila s dechem. Až k lukám jsme s Emou běžely víceméně samy a ještě to šlo, seběh dolů v pohodě, Ema se zařadila k noze. Ale jakmile jsme doběhly do lomů a měly pokračovat po kamenité cestě, Ema začala stávkovat, řadit se mi k noze, povrch se jí vůbec nelíbil. Když jsem ji vybídla, ať jde vpřed, sotva přede mnou klusala. Prostě něco bylo špatně, Emu to nebavilo. U potoka jsem zastavila v naději, že se Ema osvěží a chytí třeba druhou slinu a dotáhne nás do cíle, tak jsem ji pustila se okoupat. Ale bohužel, předběhl nás akorát další pes a Ema opět vesele klusala vedle nohy a netáhla, ani pes ji nemotivoval. Takže jsme to doklusaly do cíle, závěrečný kopec do cíle jsem táhla Emu za sebou. Nakonec o minutu dvacet horší čas než loni a samozřejmě náš velký propad startovním polem až na 12. příčku. V celkovém hodnocení jsme se též propadly až na 9. pozici. Holt ne každý závod se vydaří, ne vždy jsem na nás pyšná a jsem spokojená. Rozhodně náš nejhorší závod a vůbec běh sezóny. Ale i to k běhání a závodění tak nějak patří. Někdy může být člověk i poslední...

Čtvrté kolo a velké finále se běželo v pátek 13.12. a běžela se nová trasa. Opět se vybíhalo od restaurace Černý Kohout. Pokračovalo se nahoru uličkou jako první závod, akorát se odbočovalo vpravo a lesíkem jsme stoupali stále vzhůru směrem k sídlišti, kde jsme se před ním dali vlevo a sbíhali jsme zase dolů kolem workoutového hřiště. Pod hřištěm u baráku jsme točili zase vpravo a stoupali zpět ke žluté turistické značce. Ze žluté značky jsme odbočili zase vlevo a klesali a následně sešupem až na louky a podle kolejí dále do Hlubočep, kde jsme podběhli koleje a za nimi točili vlevo přes mostek a údolí zpět směr Klukovice. Nicméně nás ještě čekala odbočka k jezírku a opět stoupání skrz skály a tunelem. Dále opět kus po zelené údolím až k vojenskému prostoru, kde jsme opět začali stoupat vzhůru nad údolí.  Poté, co jsme se dostali ke žluté turistické značce, tak jsme se po ní dali sešupem dolů zpět do údolí. A přes Dalejský potok už známou cestou a schody vzhůru zpět nad restauraci a po silnici zpět dolů na dvůr restaurace do cíle. Trasa byla moc pěkná, kopečky opravdu výživné. Přes den lehce nasněžilo, místy tálo, místy se držel poprašek, do toho večer začalo mrznout, takže klouzačka jedna báseň. Místy to bylo pomalu na brusle, klouzalo to i do kopců, seběhy byly místy bezpečnější jet buď po zadku nebo opatrně scházet. Několik závodnic s většími psy to buď vzdaly, nebo si spočítaly, že do hodnocení seriálu (počítaly se tři nejlepší závody ze čtyř) už nemusí běžet. Takže startovní pole prořídlo a opět jsme tedy šly s Emou ze druhé, třetí lajny. První výběh kopce jsme se držely se špičkou a trhat se to začalo až víceméně v prvním seběhu, kde jsme začaly s Emou předbíhat větší psy, jelikož dost brzdily a mě Talony držely jak přibité. Před Hlubočepy se nás pokusila předběhnout slečna s borderou, která se najednou bez varování zakousla Emě do boku (mrzí mě to, zaútočila bez varování, Ema pracovala dobře bez mrknutí oka stranou). Naštěstí Ema je srdcařka, vykvikla, ale statečně to rvala dál, psa si nadále nehleděla, a slečna udělala nejlepší možnou věc, že se stáhla a nechala nás jít před sebou, jelikož ji pes nechtěl jít první. Táhly jsme je tedy za sebou až za jezírko do stoupání, kde měli více sil a šly tedy před nás. Ema běžela super, zase ji to bavilo a tahala až na kopce, kde oproti Montáně zase stávkovala a nechala se pobízet, nicméně seběhy šla zase super za patami a nechala mě udávat tempo. Závěrečný sešup po žluté jsem opět Emu zařadila za paty a šla opatrně, i tak se mi povedlo si kecnout na zadek. Takže zbytek jsme raději sešly, po zmrzlých kamenech to fakt klouzalo. Závěrečný seběh do cíle jsem zase trochu zariskovala, Talony držely, Ema chtěla jít, tak jsme to napálily. Nakonec z toho bylo 8. místo. Což na to, že jsem byla od úterý polochromá po rehabilitaci a odblokování páteře a ve čtvrtek mě ještě totálně dodělala, ještě dobrý a snad i důstojný výsledek, na to, že jsem vůbec účast zvažovala a běžela víceméně na pohodu. 

Bohužel Prokopské Nočníky nám s Emou nejsou asi úplně souzené, abychom podaly ty nejlepší možné výkony. Loni po výronu kotníku a poslední kolo s chřipkou, letos třetí kolo s naočkovanou chřipkou a čtvrté totálně rozbitá po rehabilitaci. Nicméně Nočníky jsou moje srdcovka, krásné trailové tratě a parádní atmosféra večerního běhu s čelovkou. Bohužel mám trochu pocit, že Emě tyto večerní běhy úplně nesedí a je už trochu v módu mám hlad a chci jít spát. Seriál se letos počítal jako nejlepší 3 časy ze 4 závodů a braly jsme tak 9. místo z 21. A opět TOP TEN. Za všechny závody 6. místo ze 12. Oproti loňsku zlepšení ve třech stejných kolech o 1:23. #mylittleesp