Oggyho příběh
foto: Lucie Zdvihalová
Oggy se ke mně dostal v roce 2013, když mu byly již 2 roky. Po odstěhování se z domova do Prahy při studiu VŠ na byt ke kamarádce mi velice začal chybět pes a parťák na vyjížďky s koněm. A protože na štěně by mi kvůli časovému vytížení a studiu nezbývalo dost času a nějakou dobu by i trvala výchova a výcvik, než by mě mohlo začít doprovázet u koní, volba padla na adopci již dospělého psa. A protože jsem si nevěřila, že bych si zvládla vybrat jen jednoho pejska z útulku a udržet při tom emoce, začala jsem tedy pátrat po inzerátech typu daruji psa z důvodů....alergie, stěhování, narození dítěte apod.
A proč právě xJRT? Protože majitelé bytu, kde jsem bydlela, si nepřáli velkého psa a jedna úžasná fenka Jacka už na bytě bydlela. A i když jsem se dlouho malému psovi bránila, protože pro mě byl vždy ,,pořádný a správný" pes jedině nějaký německý ovčák nebo bordera, JRT se jevil jako ideální ,,velký" pes v malém těle :-) Akční a vytrvalý pes, který je sice malého vzrůstu, ale vesele mě může doprovázet v lese na vyjížďce s koněm, nezalekne se většího výletu, vydrží se mnou v pohodě půl dne i v zimě ve stáji, a třeba bychom mohli jednou zkusit i ty agility, skokan a sportovec to je taky slušný.
Netrvalo dlouho a narazila jsem na inzerát dvouletého psa JRT bez PP od mladé rodiny s malými dětmi, které již nezbývá na psa tolik času a po odstěhování se z baráčku se zahradou do paneláku je pes chudák bez zábavy a vybití. Znělo to téměř ideálně, mladý již dospělý pes, který bude už vychovaný, ale ještě tvárný a nadšený do každé akce. Jela jsem se na něho podívat a popovídat si s majiteli. Navigace nás zavedla doprostřed sídliště v Kralupech nad Vltavou, kde vyšla ze vchodu paní s vyhublým psem na stahovacím řetízkovém obojku a řetězu, v druhé ruce očkovací průkaz. Oboje mi ihned vrazila do rukou se slovy, berete si toho psa, že? Takže jsem se jen v rychlosti informovala na zvyky psa, že moc nežere ty granule z Tesca, protože neustále zvrací a má průjem, svůj pelíšek nemá a spí si, kde si zrovna ustele, že moc teda neposlouchá, protože je divoký a dřív si teda běhal po zahradě, ale teď jak je chudák zavřený v paneláku, tak nemá co dělat. Po otevření očkováku, kde bylo jen jedno jediné očkování ze štěněčího věku, a na dotaz, proč nebyli za dva roky ani jednou na veterině, mi bylo řečeno, že byli jednou, když mu osmiletý syn asi zlomil nohu, a pak už nějak nebyl čas. To už jsem ale věděla, že jim tam toho psa prostě nenechám, i kdybych ho měla teď hned odvést do útulku. Naštěstí jsme vzali s sebou i fenku JRT z bytu a s tou si padli do noty a začali si ihned hrát, takže vypadal opravdu velice přátelsky a nekonfliktně. Přeci jenom jsem doma měla pořád již staršího Bena a plánovala jezdit za ním alespoň na víkendy a společné výlety. Podepsali jsme darovací smlouvu a vyrazili zpět do Prahy i s Oggym.
Celou cestu do Prahy mi spokojeně seděl na klíně, po příjezdu následovalo důkladné koupání a vymydlení celého psa a návštěva veteriny, kde dostal ihned první očkování a proběhla kontrola celkového stavu, kdy sice měl dosti nízkou váhu (kolem 6kg a dnes má 8,5-9kg) a lezla mu všechna žebra, a měl hodně zubního kamene, ale osvalení měl slušné a jinak nevykazoval nějaké další problémy. Ohledně jeho údajných průjmů a zvracení jsme se domluvili, že nasadíme nějaké lepší granule než ty nejlevnější z Tesca a snad se mu zažívání brzo srovná. Na doporučení jsme nasadili granule jehněčí s rýží, a průjem měl, co si pamatuji snad jen ten první den.
Jinak vypadal velice přátelsky, s ostatními psy si chtěl převážně hrát, na procházkách se víceméně hezky držel a nikam neutíkal, byl čistotný, o venčení si říkal. Poslouchat teda moc skutečně neuměl, ale spíš nevěděl, co se po něm chce. Nereagoval na zavolání, ani na jméno, neotočil se, nechápal. V očkováku měl jen datum narození a jméno Oggy, které se mi velice líbilo, takže jsem se rozhodla, že mu ho nechám a naučím ho na něj. Dnes už vím, že to byla možná trochu chyba a měla jsem zvolit úplně nové jméno, ale velice rychle pochopil a začal na jméno přibíhat a učit se první povely. Sedni pochopil velice rychle. Teď už jen zbývalo ho seznámit doma s Benem, kde jsem neočekávala žádné problémy. Bohužel zde právě začaly naše první problémy. Ben ho odmítnul přijmout, Oggy si mě nárokoval a bránil. Dnes už také vím, že jsem jejich první seznámení měla udělat úplně jinak. Bohužel mezi nimi tak vznikl konflikt, takže mi nezbývalo nic jiného, než odjez zpět do Prahy a zkusit vymyslet novou strategii a pokus dvě o seznámení. Jako ideální se ukázala dovolená na chalupě, kam naši odjeli s Benem o několik dní dřív a já dojela s Oggym až později, a kde kluci začali spolu naštěstí fungovat a já měla dost času se oběma věnovat a vychytat jejich/naše společné fungování. Ben byl již starší a neměl zájem o hry, Oggy se ho musel tedy naučit neotravovat a respektovat. První těžký krok byl za námi, ale začal druhý a třetí těžký krok. Oggy se začal při silnější tlaku, když se dostal do úzkých, prudkém pohybu, silném zvuku nebo neopatrné manipulaci s ním přetáčet a zuřivě se bránit. Pokud po něm člověk nic nechtěl, byl to veselý a milý psík, pokud ale člověk začal něco zakazovat, přikazovat nebo ho omezovat, začal se ze strachu projevovat agresivně. Bylo absolutně nemyslitelné mu něco odebrat nebo ho odněkud někam přemístit proti jeho vůli. Bohužel už od začátku byla velice těžká jeho motivovatelnost, o žrádlo úplně nestál nebo ne tak, aby za to něco udělal, hračky buď chtěl až fanaticky, takže se opět přetáčel nebo ho nezajímaly vůbec. Začala jsem tedy hledat cestu, jak se dostat k jeho zlomené dušičce, kdy pravděpodobně nebyl vyloženě týraný, ale asi ho trápili děti (ze začátku mi vyjížděl po dětech cca do 10ti let), odtud jeho odmítání cokoliv pustit a jeho reakce na manipulaci s ním, a byl vychovávám tvrdě a trestaný za věci, co nechápal a neuměl, odtud jeho přetáčivá reakce na prudké pohyby rukou, zvýšený hlas, krčení se, zalézání a nezájem o spolupráci s člověkem.
Začala jsem tedy navštěvovat různé cvičáky a cvičitelé, zkoušeli jsme klikr a shaping, luring, pozitivní motivaci, klasický cvičák...Bohužel v této době byl Oggy ještě napaden a pokousán jiným psem ve stáji. Takže jsem do toho k jeho špatné motivovatelnosti pro spolupráci s člověkem musela začít ještě řešit jeho agresivní chování ze strachu k cizím velkým psům. Naštěstí jsem narazila na jednu cvičitelku a cvičák, kde začal Oggy docela fungovat, psi tam byli dobře socializovaní, takže jsem se tam nebála Oggyho vypustit mezi velké psy (převážně NO a pracovní psi), že mi tam toho malého agresivního spratka sežerou. Pomohli mi zde se základní poslušností, chůzí na vodítku, chůzí u nohy, po roce mi pomohli naučit Oggyho lehni, čemuž se dřív hrozně bránil. Chodili jsme sem přes rok, bohužel časem se Oggy otrkal, nedával jen cvičit za pochvalu a z nadšení, některé výcvikové metody byly na Oggyho stále ještě tvrdé a Oggy se začal zase přetáčet. Po jednom napadení jiným psem a Oggyho přetočení proti mě jsem byla vyhozena se slovy, že to si pes nesmí dovolit zavrčet po páníčkovi. Pochopila jsem, že tudy cesta také nevede a já jsem sem chodila pro rady právě proto, že mám problémového psa.
Začala jsem tedy hledat další cestu a aktivitu, co bych mohla s Oggym dělat a co by ho bavila. A tak jsem v roce 2015/2016 narazila na canicross, neboli běh se psem. Přišlo mi to jako ideální. Běhání a honění se psy ho bavilo, pes je po celou dobu připnutý na vodítku, takže riziko konfliktů mezi psy je tu malé, stačí tenisky, postroj, sedák a vodítko a můžu jít běhat i sama se psem do lesa. Tak jsem si začala hrát s myšlenou, že začnu teda běhat, já odpůrce běhání už od základní školy, kdy největším trestem a strašákem bylo jednou za rok odběhnout měřených 800m na známku, posléze 12ti minutový test na střední škole. :D Bohužel začátek naší CC kariéry oddálil ještě můj úraz ramene na jaře 2015, nicméně díky tomu jsem ale stála téměř u zrodu a začala běhat až s úžasnou partou CC Stará Boleslav a trenéry běhejsepsem. Nicméně i zde jsem napáchala chyby ve výcviku a ověřila si, že Oggy je prostě jiný a běžné tréninkové metody na něj prostě neplatí a nefungují. Canicross ho úplně nechytil, střídavě se nám dařilo a zase nedařilo, až jsem si po roce a půl přiznala, že CC asi není úplně pro Oggyho a že ho prostě nebaví. Podařilo se mi ale po dvou letech odstranit jeho strachovou agresivitu k cizím psům, za což vděčíme právě canicrossu a úžasné partě lidí a fajn závodníkům a psům na akcích, a Husky JackMagor teamu, který jsme si založily se dvěma sestrami kvůli našim Jackům magorům, a které mi neskutečně pomohli s Oggyho resocializací :D
Pořád jsem se ale nechtěla vzdát, že jednou najdu cestu k Oggyho teriéří dušičce, a tak jsem stále hledala další semináře o motivaci psa a další výcvikáře a trenéry, od kterých bych se mohla učit. A tak jsme se po jednom úžasném psím táboře dostali a zkusili konečně také ty vytoužené agility. Kdy jsem se opět ujistila v názoru, že Oggy je prostě jiný a má svoje tempo a rychlost učení, a že u něj je jediná správná cesta trpělivost a čas. Bohužel do toho začali gradovat ještě nějaké zdravotní problémy s jeho zažíváním, imunitou a kůží (ano, bohužel jeho průjmy na začátku naší cesty se nepodařilo nikdy úplně odstranit a jeho špatná výživa v době dospívání zanechala následky v podobě citlivého zažívání a atopické dermatitidy, se kterou se teď budeme brát už do konce života). Agility tábor nastartoval naše agility snažení, ve kterém i nadále pokračujeme pod Agility Brandýs nad Labem. Po půl roce jsme se naučili běhat tunely, občas i skákat a po dalším půl roce i slalom a houpačku, paradoxně Oggyho nejoblíbenější překážky jsou sbíhané zóny. Oggy zatím vypadá, že ho to i docela baví a že jsme konečně našli tu správnou společnou cestu :-)