Nativia Challenge Zavírák 2019
Foto: Nicola Šnajdrová
V sobotu 9. 11. nás čekaly s Emou první scooterjöringové závody, které pořádali v Loučeni Běhejsepsem.cz. Na koloběžce jsme začaly s Emou trénovat na jaře, když jsem si vymkla kotník a nemohla jsem pak měsíc běhat. Potom jsme absolvovala pár tréninků i techniky jízdy a jeden psí tábor, až jsem se rozhodla si k narozeninám pořídit vlastní koloběžku. Po dlouhém zvažování a zkoušení to vyhrála nakonec Doxtor 152+ 27,5 x 20. Na Zavírák se nám tedy poštěstilo už nakonec vyrazit s koloběžkou vlastní díky pomoci Koloběžky Brandýs.
Celý týden před závodem mi nebylo moc dobře, sekla jsem si v práci záda a měla jsem pocit, že se o mě pokouší nějaká nemoc. V sobotu ráno jsem byla tedy ráda, že jsem vylezla v čas z postele, sedla do auta a hurá v dešti a zimě do Loučeně. Bohužel se mi nepodařilo se do Loučeně dostat předchozí víkend a potrénovat v místních podmínkách, takže mě před závodem čekalo projít si trať a zapamatovat si všechna kritická místa. Na start jsme se dostaly po poledni po kolech, dvojkách a velkých koloběžkách, do toho déšť, takže trať už značně utrpěla a čekala nás hluboká trať a bahenní lázeň, a nebyla to ani úplně rovinatá placka upravených cest, takže nás s Emou čekal trochu křest ohněm. No cíl bylo vůbec dojet do cíle, ideálně bez pádu, ideálně bez brzd a v čase pod 17 minut.
Startovaly jsme asi uprostřed startovního pole naší kategorie psi 10 - 20 kg po minutové pauze, jelikož závodnice před námi nakonec nestartovala. Takže jsme měly volnou trasu před námi. Ema neohroženě vystartovala po louce, kde to ve vysoké trávě moc nejelo, těšila jsem se, až vjedeme na lesní cestu. No, těšila jsem se zbytečně, protože jsme zapadly do bahna a listí. Takže mě čekalo téměř 5 km makačky a odrážení se, co mi síly stačily, abych Emě maximálně pomohla, asi 4 kopečky, které jsem vybíhala vedle koloběžky, jeden sjezd, kde jsem nevydržela s nervy a sáhla do půlky lehce po brzdách. Po lesním trailovém úseku jsme se dostaly konečně na tvrdší upravené cesty, kde to aspoň trochu jelo. Jedna pokažená zatáčka, kde jsem si blbě najela a musela Emu téměř stopnout, druhá pokažená zatáčka, kterou Ema přeslechla/přehlédla a chtěla jít dál rovně, takže jsem ji musela usměrnit na správnou cestu. Opět trailový úsek, zakončený úzkou zatáčkou mezi stromy, která se mi povedla správně vysmykovat na cestu kolem hájenky, kde jsme si daly koupačku v kalužích a čekal nás už jen závěrečný výjezd do kopečka do cíle. Kopec byl tedy trochu nekonečný, síly už značně docházely, koloběžka mě vyflusala víc než běh :-) Cíl jsme protínaly nakonec v čase 16:02. Takže zajeto ještě lépe, než jsme si předsevzaly, bez pádu, první těžký kořenový úsek se mi podařilo neprobrzdit. Nakonec nám to stačilo sice jen na 9. místo ze 13 (8. místo čas 16:01,5). Nicméně těžší podmínky pro první koloběžkový závod jsme si vybrat asi nemohly a Ema byla konečně šťastná, že může hnát i do kopce a nemusí za sebou tahat ten pytel brambor, co neustále zdržuje a nemůže. Prostě Ema je parťák na jakýkoliv mushingový sport a je jí úplně jedno, co se za ní postaví, hlavně když to jede a rychle :-)