Benův příběh

Ben byl můj první a vysněný pes. Už od malička jsem psy milovala a vždycky po nějakém toužila. Už od dob Komisaře Rexe jsem chtěla německého ovčáka, jeho plakát mi visel nad postelí a já snila o tom, jak si ho jednou pořídím. Dlouho nebyly moje tužby doma vyslyšeny a pes nepřicházel v úvahu. Až jednoho dne u nás zazvonil kamarád, že si pořídili štěně hrubosrstého jezevčíka a jde mi ho ukázat. Od té doby si chodil k nám na zahradu Vašek s Bárou hrát každé odpoledne. Po nějaké době přišel s tím, že jejich známým se zaběhla fena kříženec německý ovčák x husky a narodila se ji potom dvě štěňátka, pro které teď hledají nové rodiny. Takže jsem začala doma přemlouvat, přidala se i sestra, protože ta si zase přála huskyho, a když táta povolil, že se pojedeme na štěňátka alespoň podívat, bylo téměř rozhodnuto :-) Byli to dva bráchové, jeden byl celá maminka černý s pálením a měl modré oči, druhý byl více do štěněte německého ovčáka hnědý a jedno oko měl modré a druhé hnědé. Mohli jsme si vybrat, které štěně chceme, a druhý brácha že půjde k nějakému pánovy na stavbu na hlídání, takže jemu je jedno, který na něj zbude. Nakonec jsme zvolili to černé štěně s modrýma očima a vybrali jsme mu se sestrou jméno Ben. Teď už jen stačilo postavit boudu, protože původní plán byl, že pes bude jenom na zahradě, nakoupit nějaké hračky, granule, vodítko, obojek...a za pár dní jsme si vyrazili vyzvednout Beníka. Psal se začátek léta roku 1999 a mě se splnil sen mít vlastního psa. Byla jsem nejšťastnější a zde také započala má cesta života spojeného se psy.

S Benem jsme jako pejskařští začátečníci měli ohromné štěstí, protože s ním nebyly žádné vážnější výchovné problémy, dobře a rychle se vycvičil téměř sám :-) a byl výborně socializovaný. S Benem jsme jezdili převážně na různé výlety, miloval les, potoky a procházky v okolí chalupy, kam jsme jezdili jako děti na dovolenou na léto. Naučila jsem ho pár triků a občas jsem s ním zkoušela skákat nějaké překážky, která jsem si stavěla na zahradě pomocí kyblíků a košťat :D Chtěla jsem s ním zkusit agility, ale Bena moc nebavilo skákat pořád dokola stejnou sekvenci a později už byl starší a přeci jenom docela těžký na nějaké hopsání a zatěžovaní jeho kloubů. Později se ze zahrady přestěhoval i k nám do baráku a to byl nejspokojenější, když mohl doprovázet svoji smečku. 

V podstatě za celý život neměl nějaký výraznější zdravotní problém, byl to takový ten poctivý zdravý vesnický vořech :-) Samozřejmě později ho začaly trochu zlobit a bolet klouby, trochu celý život trpěl na záněty uší, které jsem vždy přeléčili kapkami. Zvládli jsme i dva úrazy, kdy byl napadnutý a pokousaný jiným psem, druhý dokonce v jeho 15ti letech, kdy bylo potřeba zašít potrhanou tlapku a veterinář se již bál ho uspat, takže jsme nohu šili za plného vědomí jen s lokální anestezií a Ben to bez problému zvládl. Bohužel potom už ho začaly čím dál tím víc zlobit nohy, až nakonec přestal chodit téměř úplně. Zimu jsme ještě zvládli, nicméně na jaře se jeho stav natolik zhoršil, že jsme se rozhodli ho již dále netrápit a nechat ho důstojně odejít. Bylo mu 16 let. A tento den zanechal ještě další nesmazatelnou stopu v mém životě. Ben byl můj nejlepší přítel a až do konce mě každý den nadšeně vítal a měl ohromnou radost, že panička se zase vrátila domů. Bene moc se omlouvám a ještě jednou ti za vše děkuji :-*